THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Norsko = black metal. Poměrně standardní rovnice, již lze beze zbytku aplikovat i na ELITE, seskupení, jež tak příjemně překvapilo svým předešlým zásekem „Bifrost“, na němž prezentovalo sice poměrně obvyklou, avšak povedenou porci rychlého, agresivního black metalu, určeného spíše pravověrnějším posluchačům. Novinka „We Own The Mountains“ je pak vcelku logickým pokračovatelem alba zmíněného – obsah zůstává, pouze forma podání se mírně proměňuje. Nelze však v žádném případě hovořit o změně zásadní.
Hlavním prvkem zmíněné transformace je pak následující skutečnost – zatímco „Bifrost“ byl zaměřen spíše undergroundověji, novinka může zaujmout i širší spektrum publika. Důvodem je zejména výrazně uhlazenější produkce, čistší zvuk, a tedy i zřetelnější, poměrně propracované skladby (výrazné melodie budiž značným bonusem). Agresivita zůstává na desce i nadále přítomna, přestože je typický bzučivý zvuk kytar nahrazen průhlednější formou jednotlivých linek. Až potud by vlastně bylo téměř vše v pořádku. Klíčovým nedostatkem této desky je však až přílišná podobnost jednotlivých skladeb. Samy o sobě sice obstojí bez výraznějších problémů (těžko vypichovat nějaké hitovky, všechny lze považovat za povedené), jsou-li však seřazeny do jednoho většího celku, nastává problém – přibližně v polovině alba se dostavuje stagnace, neřkuli mírná nuda, velký to nepřítel hudebního posluchače. Škoda, poněvadž potenciál je bezesporu na straně kapely a vůbec bych se nedivil tomu, kdyby ELITE v budoucnu zakotvili v katalogu některé z velkých, renomovaných firem. Mají na to.
Předchozí konstatování sice mohou vyznívat mírně v neprospěch pánů od polárního kruhu, avšak skutečnost je taková: pokud máte chuť na trochu nadprůměrného, rychlejšího blacku klasičtějšího střihu, kde hrají prim výrazné melodické linky a neřeší se žádné výrazné serepetičky, můžou být ELITE určitým tipem pro vás. Kapela se skutečně s ničím moc nepáře, a přestože jednotlivé kompozice působí vcelku propracovaně, nelze se ubránit dojmu, že hlavním záměrem Norů je přikování posluchače k židli díky regulérně stejnosměrnému tempu, které jen málokdy změní rychlost otáček. Díky tomu nahrávka působí výtečně jako kulisa, při soustředěném poslech však příliš neobstojí. Na druhou stranu, v žádném případě se nejedná o nemístný, bezhlavý nátěr - melodie jsou opravdu výrazné, povedené, místy až epické, zvuk je nádherně čitelný, strukturovaný, takže vlastně proč ne… Pokud vám zmíněná kritéria vyhovují, není co řešit a „We Own The Mountains“ lze bez větších okolků doporučit.
Slušná porce rychlejšího black metalu z Norska - je snad třeba dodávat více?
6,5 / 10
Bent Arne Mathisen
- vokály
Per Valla
- kytara
Torgeir Nordahl
- kytara
Chris Rudi Lind
- basa
Rainer Røreng
- bicí
1. Volvens Vinterseid
2. Amanita Muscaria
3. Winter Moon King
4. Likmyren
5. Rovnatt
6. Fra Askens Kilde
7. Legend
8. Født til Vanvidd
9. Vi Skyr Ingen Strid
10. Odal
We Own The Mountains (2008)
Bifrost (2006)
Bekmørkt (EP) (2005)
Kampen (2004)
Hodnocení recenze vcelku odpovídá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.